Bookmark and Share
11.05.2016, kategorie: Zprávy ze zahraničí

Milosrdný Otec

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra 11.5. 2016

(srov. Lk 15,11-32)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes se zamyslíme nad podobenstvím o milosrdném otci. Vypráví o otci a jeho dvou synech a dává nám poznat nekonečné Boží milosrdenství.
Začneme od konce, tedy u radosti, která plyne ze srdce otce, jenž říká: „Hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen!“ (v.23-24). Těmito slovy přerušil mladšího syna, když vyznával svoji vinu: „Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem...“ (v.19). Tato slova jsou pro otcovské srdce nesnesitelná, a proto hned synovi vrací znaky jeho důstojnosti: nejlepší šaty, prsten a obuv. Ježíš nepopisuje uraženého a nevraživého otce, který by synovi říkal: „To mi zaplatíš.“ Nikoli, otec jej objímá. Očekával jej s láskou. Jedinou věcí, která otci leží na srdci, je naopak to, že jeho syn stojí před ním živ a zdráv, což jej činí šťastným a radostným. Přijetí vracejícího se syna je popsáno dojemně: „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil“ (v.20). Jaká něha! Viděl jej zdálky. Co to znamená? Znamená to, že otec jej neustále vyhlížel, pozoroval cestu, zda se syn vrací. Onen syn, který se toho tolik navyváděl, byl otcem očekáván. Otcovská něha je překrásná! Milosrdenství otce je překypující, nepodmíněné a projevuje se dříve než syn promluví.

Syn zajisté ví, že pochybil, a uznává to: „Zhřešil jsem.. Vezmi mne jako jednoho ze svých nádeníků“ (v.19). Tato slova se však v otcově odpuštění rozpouštějí. Objetí a polibek tatínka dá synovi na srozuměnou, že byl vždycky a navzdory všemu považován za syna. Toto Ježíšovo učení je důležité. Náš stav Božích dětí je plodem lásky Otcova srdce; nezávisí na našich zásluhách či skutcích, proto jej nikdo nemůže odejmout. Ani ďábel! Tuto důstojnost nám nikdo nemůže vzít.

Toto podobenství nám dodává odvahu, abychom nikdy nezoufali. Myslím na maminky a tatínky v úzkostech, když vidí, jak se jejich potomci vydávají po nebezpečných cestách. Myslím na faráře a katechisty, kteří se někdy možná ptají, zda jejich práce má smysl. Myslím však také na toho, kdo je ve vězení a má dojem, že jeho život skončil; na ty, kdo přijali špatná rozhodnutí a nedovedou hledět do budoucna; na všechny, kdo hladovějí po milosrdenství a odpuštění a domnívají se, že si jej nezasluhují... V jakékoli životní situaci nesmím zapomenout, že nikdy nepřestávám být Božím dítětem, synem Otce, který mne miluje a čeká na můj návrat. I v té nejohavnější životní situaci mne Bůh očekává, Bůh mne chce obejmout, Bůh na mne čeká.

V podobenství vystupuje další syn, starší. Také on potřebuje objevit otcovo milosrdenství. Byl stále doma, ale značně se od otce odlišuje. Jeho slovům chybí něha: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil... když ale přišel tenhle tvůj syn...“ (vv. 29-30). Slyšíme zde opovržení. Nepoužívá oslovení „otče“, ani „bratr“, ale myslí jenom na sebe, pyšní se tím, že zůstával vždycky po otcově boku a sloužil mu. Přesto se však nikdy z této blízkosti neradoval. A nyní obviňuje otce, že od něho nikdy nedostal ani kůzle, aby se poveselil. Ubohý otec: Jeden syn odešel a druhý mu nikdy nebyl doopravdy nablízku. Otcovo utrpení je utrpením Boha. Je to Ježíšovo utrpení, když se vzdalujeme buď proto, že odcházíme pryč, anebo proto, že jsme poblíž, ale nejsme blízcí.

Starší syn rovněž potřebuje milosrdenství. Spravedliví - ti, kteří se považují za spravedlivé - potřebují také milosrdenství. Tento syn znázorňuje nás, když si klademe otázku, zda má smysl se tolik namáhat, nedostaneme-li potom žádnou odměnu. Ježíš nám připomíná, že v Otcově domě se nezůstává kvůli odměně, ale proto, že máme spoluzodpovědnou důstojnost dětí. Nejde o to „handlovat“ s Bohem, nýbrž následovat Ježíše, který se bezmezně daroval na kříži.

„Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat“ (v.31) – praví otec staršímu synovi. Jeho logikou je milosrdenství! Mladší syn si myslel, že zasluhuje trest za svoje hříchy, starší syn čekal odměnu za svoji službu. Oba bratři spolu nemluví, žijí odlišné životy a řídí se logikou, která je Ježíšovi cizí: prokazuješ-li dobro, budeš odměněn, pácháš-li zlo, budeš potrestán. Není to Ježíšova logika. Tuto logiku překonávají otcova slova: „Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen“ (v.31). Otec zachránil ztraceného syna a nyní jej chce vrátit také jeho bratrovi! Bez toho mladšího přestává i ten starší být „bratrem“. Největší radost otce spočívá v tom, že se jeho děti považují za bratry.

Děti se mohou rozhodnout, zda se spojí v otcově radosti anebo odmítnou. Musejí se ptát na svoje touhy a přání, která v životě mají. Podobenství je ponecháno bez závěru. Nevíme, jak se rozhodl starší bratr. To je pobídka pro nás. Toto evangelium nás učí, že všichni potřebujeme vejít do Otcova domu a mít účast na Jeho radosti, oslavovat milosrdenství a bratrství. Bratři a sestry, otevřme svoje srdce, abychom byli „milosrdní jako Otec“!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience