Bookmark and Share
27.04.2016, kategorie: Zprávy ze zahraničí

Jdi a stejně jednej i ty

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra 27.4.2016

 

(srov. Lk 10,25-37)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes budeme uvažovat nad podobenstvím o milosrdném Samaritánovi (srov. Lk 10,25-37). Učitel Zákona chtěl Ježíše přivést do úzkých otázkou: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (v.25). Ježíš jej přiměje, aby si odpověděl sám, a dotyčný podá dokonalou odpověď: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe“ (v.27). Ježíš tedy uzavírá: „To dělej a budeš žít“ (v.28).

Klade tedy další otázku, která je pro nás velmi cenná: „A kdo je můj bližní?“ (v.29), a myslí si asi: „Moji rodiče? Příslušníci téže národnosti? Ti, kdo se hlásí k mému náboženství?“ Chce zkrátka jasné pravidlo, které nám umožní dělit druhé na „bližní“ a „ne-bližní“, na ty, kdo se mohou stát bližními, a na ty, kdo se jimi stát nemohou.

A Ježíš odpovídá podobenstvím, ve kterém vystupuje kněz, levita a Samaritán. První dvě postavy se pojí ke chrámovému kultu; třetím je schizmatický žid, považovaný za cizince, pohana a nečistého. Cestou z Jeruzaléma do Jericha narazí kněz a levita na umírajícího člověka, kterého lupiči zbili, okradli a nechali ležet na cestě. Zákon Páně v takovýchto situacích stanovil povinnost poskytnout pomoc, avšak oba kolem něho přejdou, aniž by se zastavili. Spěchali... Kněz možná sledoval hodiny a říkal si: »Přijdu pozdě na bohoslužbu«. A druhý si řekl: »Nevím, zda podle Zákona mohu, protože je tam krev a stal bych se nečistým...« Jdou tedy svojí cestou a nepřiblíží se. Tady nám podobenství nabízí první ponaučení: není automatické, že ten, kdo pravidelně chodí do Božího chrámu a zná Boží milosrdenství, dovede mít rád bližního. Není to automatické! Můžeš znát celou Bibli, můžeš znát liturgické rubriky a poznat celou teologii, ale z poznání neplyne automaticky láska. Láska má svoji cestu. Je zapotřebí inteligence, ale i něčeho víc... Kněz a levita jej vidí, ale ignorují; spatří jej, ale nepostarají se o něho. Neexistuje však opravdová bohoslužba, pokud se nepřenáší do služby bližnímu. Nikdy nezapomeňme: tváří v tvář utrpení množství lidí vyčerpaných hladem, násilím a nespravedlnostmi, nemůžeme zůstat diváky. Ignorovat utrpení člověka znamená ignorovat Boha! Pokud se nepřiblížím člověku, muži, ženě, dítěti či starci, kteří trpí, nepřiblížím se Bohu.

Přistupme však k jádru podobenství: Samaritán, tedy právě ten opovrhovaný, na kterého by nikdo nic nevsadil, a třebaže měl sám také svoje závazky a byl zaneprázdněn, jakmile spatřil raněného člověka, nepřešel kolem jako ostatní dva, kteří měli vztah ke chrámu, ale „bylo mu ho líto“ (v.33). Tak praví evangelium: „bylo mu ho líto“, měl soucit. To je ten rozdíl. Ostatní dva „viděli,“ ale jejich srdce zůstala uzavřená, chladná. Srdce Samaritána bylo sladěno se srdcem samého Boha. „Soucit“ je totiž podstatnou složkou Božího milosrdenství. Bůh s námi má soucit. Co to znamená? Trpí spolu s námi, On vnímá naše utrpení. Mít soucit znamená spolu-cítit. Slovesný termín označuje pohyb útrob, které se chvějí při setkání s utrpením člověka. V gestech a činech milosrdného Samaritána rozpoznáváme milosrdné jednání, jež je v celých dějinách spásy vlastní Bohu. Je to tentýž soucit, s nímž jde Pán v ústrety každému z nás. On nás neignoruje, zná naše bolesti, ví, že potřebujeme pomoc a útěchu. Je nám nablízku a nikdy nás neopouští. Každý z nás ať si v srdci klade otázku: »Věřím? Věřím, že Pán má soucit se mnou? S takovým, jakým jsem, tedy hříšníkem, který má tolik problémů?« Pomysleme na to a odpovězme přitakáním. Každý musí pohlédnout do svého srdce, zda-li má víru v tento soucit Boha, dobrého Boha, který se přibližuje, uzdravuje nás a těší. A když jej odmítáme, On čeká. Je trpělivý a vždycky je s námi.

Samaritán jedná opravdu milosrdně: obvazuje onomu člověku rány, dopraví jej do hostince, osobně se o něho postará a zajistí mu pomoc. To vše nás učí, že soucit – láska - není nějaký neurčitý cit, ale vyjadřuje se péčí o druhého i za cenu osobní újmy. Znamená kompromitovat se učiněním všech kroků nezbytných ke „sblížení“ se s druhým až ke ztotožnění se s ním: „budeš milovat bližního jako sám sebe“, jak zní Pánovo přikázání.

Když Ježíš dokončí podobenství, vrací učiteli Zákona otázku a ptá se: „Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, kdo se octl mezi lupiči?“ (v.36). Odpověď je konečně jednoznačná: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství“ (v.27). V úvodu podobenství byl pro kněze a levitu bližním onen umírající; v závěru je však bližním onen Samaritán, který se stal bližním. Ježíš obrací perspektivu: nejde o to klasifikovat druhé, aby se zjistilo, kdo je bližní a kdo nikoli. Ty se můžeš stát bližním komukoli, když potkáš někoho, kdo se octl v nouzi; to znamená, máš-li schopnost soucítit s druhým.

Toto podobenství je nádherný dárek pro nás všechny a také závazek! Každému z nás Ježíš opakuje to, co říká učiteli Zákona: „Jdi a stejně jednej i ty“ (v.37). Všichni jsme povoláni ubírat se toutéž cestou milosrdného Samaritána, který představuje Krista: Ježíš se sklonil k nám, stal se naším služebníkem a tak nás spasil, abychom se také mohli mít rádi stejně jako On miloval nás.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience