Bookmark and Share

Spoluzakladatelka

 

 

 

25. srpna 1995 Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství uznala sv. sestru Faustynu za svou duchovní Spoluzakladatelku, neboť jejím prostřednictvím dal Pán Bůh kongregaci i Církvi charisma hlásání světu tajemství Božího milosrdenství skutkem, slovem
a modlitbou.

 

 

 


 Úvod
 1. Kdo se může stát zakladatelem kongregace?
 2. Charisma zakládání a charisma zakladatele
 3. Úloha sv. sestry Faustyny v Kongregaci Matky Božího Milosrdenství
 Závěr

Pokoncilní rozvoj teologie řeholního života, především teologie charismatu zakladatelů, která se rozvinula až v 80. a 90. letech 20. století, osvětluje novým světlem dar života a poselství sv. sestry Faustyny a umožňuje nám lépe vnímat jeho velikost a hloubku. Abychom to mohli ukázat, musíme nejprve vysvětlit základní kriteria, podle kterých můžeme konstatovat, kdo je skutečným zakladatelem kongregace a jaké jsou druhy charismat, která dostávají zakladatelé, abychom podle toho mohli rozlišit dar, který dostala sv. sestra Faustyna a úlohu, kterou jí vytyčil Bůh v Kongregaci Matky Božího Milosrdenství a v Církvi.

 zpět

1. Kdo se může stát zakladatelem kongregace?

Řeholní život nevzniká proto, aby realizoval ideu, kterou vymyslel člověk. Někdo může cítit potřebu, aby vznikla nějaká řeholní komunita, dokonce může vynaložit i mnoho úsilí, snažit se o to, aby byl uznán její status v Církvi, ale navzdory tomu nebude zakladatelem. Jeho dílo dříve či později zanikne. Zakladatelem kongregace (nebo institutu) může být pouze člověk, který k tomu dostal od Boha mimořádný dar, zvaný charisma. Pouze ten, a ne jiný dar Ducha Svatého, rozhoduje o tom, že se daný člověk stává zakladatelem institutu.

Na zakladatele jsme si zvykli hledět výhradně z historicko-právního hlediska. V takovémto pojetí je zakladatelem pouze ten člověk, který stojí při vzniku kongregace a dává, podnět ke vzniku společenství, nebo napíše stanovy. Avšak ve skutečnosti to tak vůbec nemusí být. Zakladatel nemusí mít jako první ideu budoucí kongregace. Dokonce nemusí ani zorganizovat první skupinu učedníků. Tak tomu bylo se sv. Soledad Torres Acosta i „Sierras de Maria“, zakladatelkou, která se připojila k počáteční komunitě až jako sedmá v pořadí, a přesto ji kongregace i Apoštolský stolec považují za zakladatelku této kongregace. V dějinách je znám i případ, že zakladatel určil cíl, způsob života a spiritualitu institutu, a institut vznikl až sto let později, tedy po smrti zakladatele. Máme tu na mysli sv. Antonína Maria Clareta a sekulární institut Filiación Cordimariana.

Zakladatelé většinou zakládali komunity osobně a řídili je, ale byli i tací, kteří zůstávali mimo. Tak tomu bylo v případě, kdy ženskou kongregaci zakládal muž, nebo naopak (bl. Edmund Bojanowski – založil Kongregaci sester služebnic Bohorodičky Panny Marie neposkvrněně počaté; bl. Józef Sebastian Pelczar – Kongregaci služebnic Nejsvětějšího Srdce Ježíšova). Také mnohé současné kongregace vznikly ve vztahu k dávným řádům. Mají však svůj vlastní cíl a vlastní charisma. Často zakladatel patřil ke staršímu řádu nebo duchovním vůdcem zakladatelky byl řeholník. Zakladatelé těchto nových kongregací dostali odlišné charisma. Základem nového charismatu je nové zakoušení Ducha Svatého. Tyto příklady potvrzuje sv. Terezie Veliká, sv. Jan od Kříže, Matka Tereza z Kalkaty, nebo bl. Honorát Koźmiński, který jako kapucín založil několik řeholních společenství lišících se svými charismaty.

Zakladatel je zpravidla autorem první regule, ale není tomu tak vždy, neboť se nevyžaduje, aby zakladatel definoval všechny složky tvořící institut a sám každou tvořil. Také se nevyžaduje, aby definoval všechny detaily regule, podle níž se bude žít. To, co bude potřebné pro bližší vymezení života dané komunity dokončí její členové v historii.

Jedna kongregace nemusí mít vždy jednoho zakladatele. Existují kongregace, které mají několik zakladatelů. Například kromě zakladatelky ženského institutu se považuje za zakladatele i její zpovědník nebo duchovní vůdce.

Aby tedy někdo mohl být zakladatelem institutu, musí dostat od Ducha Svatého mimořádný dar – konkrétní charisma pro dané řeholní společenství. Není rozhodující ani to, že zakládá společenství, ani jeho tělesná přítomnost v něm, ba dokonce ani precizně vymezené rámce řeholního života. Rozhodující význam má tento dar Ducha Svatého, který chce on sám skrze zakladatele odevzdat řeholnímu společenství a skrze něho dále celé Církvi. Charisma totiž dostává nejprve zakladatel, potom ho Duch Svatý dává jednotlivým členům institutu a nakonec se stává darem pro celou Církev. Proto rozhodující úlohu při volbě zakladatele nehraje člověk ale Bůh.

 zpět

2. Charisma zakládání a charisma zakladatele

Zakladatelé dostávají různá charismata. Teologie rozlišuje dva základní druhy, které svědčí o totožnosti jednotlivých institutů. Patří k nim: charisma zakládání a charisma zakladatele. Charisma zakládání se týká v první řadě institutů, které vznikly proto, aby realizovaly konkrétní úlohu v Církvi, např. léčení malomocných, výchovu dětí, útulky pro děti, pomoc nemorálně žijícím ženám, přípravu děvčat na manželský a rodinný život atd. Avšak instituty, které mají charisma zakladatele, mají v Církvi uskutečňovat konkrétní trvalou evangelijní hodnotu, např. chudobu (františkáni).

Někteří teologové tvrdí, že je jen málo institutů, které mají „charisma zakladatele“ patřící k výjimečným milostem. Avšak každá kongregace dostává na začátku milost nazvanou «charisma zakládání». Podle L. Gutiérra je «charisma zakladatele» především specifická interpretace evangelia, které vede k odhalení jistého podstatného esenciálního rozměru evangelia stejně trvalého jako ono samo. Tato interpretace se mění na reguli života a konání, reguli života, která je trvalá a platná nejen v konkrétní historické epoše. Toto charisma se přizpůsobuje konkrétním podmínkám prostředí, adaptuje se různým okolnostem a přijímá různé apoštolské strategie. Má svou vlastní spiritualitu, která je nezávislá na vnějších normách. Kongregace, které mají «charisma zakladatele», tedy nemusí mít precizně vymezenou úlohu. Mohou pomáhat při plnění aktuálních úloh, a přitom zachovat neměnící se charisma, které zajišťuje jejich totožnost.

Převážná většina institutů – podle tvrzení některých teologů – nemá výše zmíněný dar, čili tzv. „charisma zakladatele“. Od svého vzniku mají pouze tzv. „charisma zakládání“, čili byly založeny pouze pro konkrétní úlohu.

V případě charismatu zakládání je pro pokračování existence institutu, po ukončení konkrétní úlohy, nutné se přeorientovat. Teologicky se to vysvětluje tak, že tehdy je nový institut jakoby opakovaně založen a obnoven (refundován). Lidé a instituce zůstávají. Mění se však cíl a úlohy, mění se tedy charisma zakládání, může dokonce být úplně nové. Tehdy mohou zůstat ti samí lidé, budovy, struktura, ale podstata institutu je již jiná. Jestliže nenastoupí opakované založení institutu, který na začátku vznikl na základě charismatu zakládání, tehdy takový institut vymírá, když např. nemá podmínky k vykonávání prvotního apoštolátu. Trvalé jsou pouze ty instituty, které mají charisma zakladatele, neboť jejich realizace nezávisí na vnějších podmínkách a nevyžaduje vykonávání jedné úlohy, kterou přísně vymezuje charisma zakládání. Kongregace, které mají charisma zakladatele, mají ho jednou provždy. Je přítomné jen nové přizpůsobení institutu novým podmínkám.

Charisma není statickým, ale dynamickým darem, tj. podléhá rozvoji; nezachovává svou prvotní podobu, kterou při vzniku kongregace zakladatel určil, ale mění formy své realizace v závislosti na vnějších podmínkách. Charisma je dynamická síla v rozvoji, v procesu tvoření a obohacování se. Řeholní institut je v pravém slova smyslu «charismatickým hnutím». Neustále v něm nastává percepce charismatu zakladatele [který dostal institut od zakladatele nebo při založení] uskutečňující se spolu s jeho realizací v rozvíjejících se dějinách Církve a světa. Tímto způsobem nastává charismatická evoluce institutu. V rámci specifické podstaty vlastněného daru se ukazují jeho nové podoby a možnosti. Členové institutu, kteří přinesli nové prvky do rozvoje charismatu, jsou považováni za další zakladatele rovnoprávné s těmi, kteří byli při jeho vzniku. Rozhodujícím kritériem, zda daný člověk je nebo není zakladatelem, je to, jak jeho život a činnost ovlivnily formu poslání a spirituality institutu. Jestliže daná osoba skutečně přináší nový prvek do rozvoje charismatu, tehdy je zakladatelem nezávisle na tom, zda byla při vzniku kongregace nebo v jejích dějinách. Avšak v tradici zůstává prvním [zakladatelem] ten, který zorganizoval institut na začátku, od základů, a tím dal podklad pro struktury řeholního života.

 zpět

3. Úloha sv. sestry Faustyny v Kongregaci Matky Božího Milosrdenství

Po obšírném, ale nutném teologickém úvodu, můžeme přistoupit k vysvětlení charismatu Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství a daru, který kongregace dostala v podobě života a poslání sv. sestry Faustyny.

Kongregace při svém vzniku dostala „charisma zakládání“ (del Fondatione), čili vznikla proto, aby v Církvi splnila konkrétní úlohu – výchovu děvčat a žen, které dobrovolně chtěly změnit svůj nemorální způsob života (žily jako prostitutky). Matka Potocká tedy dostala „charisma zakládání“, proto kongregace svoji totožnost čerpala z „faktu založení“, a ne od zakladatelky.

Svatá sestra Faustyna po vstupu do Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství žila jejím charismatem. Avšak od Boha dostala větší dar, který teologie nazývá „charisma zakladatele“. Pokusíme se v krátkosti přezkoumat kritéria, která by potvrdila toto tvrzení.

Prvním kritériem je originální syntéza evangelia, která je soustředěna na jednu z trvalých evangelijních hodnot. Sestra Faustyna interpretovala evangelium pod zorným úhlem tajemství Božího milosrdenství, které se „přerodilo“ na životní pravidlo zahrnující všechny oblasti její existence, soustředěné na následování milosrdného Krista, zachraňujícího především hříšníky. Svatá sestra Faustyna, obdarovaná darem Ducha Svatého, nabízí tedy kongregaci, Církvi a světu novou interpretaci Kristova poselství, uvedeného v evangeliu, která souvisí s naší epochou; je to syntetická interpretace evangelia pod úhlem tajemství Božího milosrdenství, které se nejvíce sklání nad hříšníky.

Charisma zakladatele vytyčuje pro institut základní duchovní směr, proprium života a poslání společenství. Také sv. sestra Faustyna vytyčuje Kongregaci sester Matky Božího Milosrdenství proprium života a poslání společenstvíy, čili základní duchovní směr a apoštolát v Církvi. Základem její spirituality je poznání a kontemplace tajemství Božího milosrdenství (a jeho kontemplace) v každodenním životě. Z něho vyplývá postoj důvěry k Bohu, který se projevuje v plnění jeho vůle, a postoji milosrdenství k bližním, zvláště k hříšníkům. Sestra Faustyna nás učí lásce k Církvi, jako nejlepší matce, která rodí a vychovává duše k nadpřirozenému životu, k Církvi – tajemnému Tělu Kristovu, v němž se on stará o všechny údy, zvláště o ty, které jsou nemocné. Sestra Faustyna svým životem ukazuje, jak máme zakoušet Kristovu přítomnost v Eucharistii a jak se s ním obětovat nebeskému Otci za spásu světa. Ukazuje se nám jako věrná dcera Matky Božího Milosrdenství, té, která od pokolení do pokolení hlásá světu Boží milosrdenství, vyprošuje ho všem, zvláště hříšníkům, a prokazuje milosrdenství ve spolupráci se svým Synem v díle spásy duší, zvláště těch, kterým hrozí ztráta spásy.

Povolání zakladatele je již od počátku povoláním ke kolektivnímu následování Krista, proto má sestra Faustyna následovníky, které povolává Duch Svatý, a uděluje jim potřebné milosti – především to stejné charisma, které rozeznávají po jeho konfrontaci s životním příkladem a apoštolátem sestry Faustyny. Tím samým charismatem nežijí jen sestry z její kongregace ale i jiná společenství v Církvi, která chtějí jít po stopách sestry Faustyny, mít účast na její spiritualitě a apoštolském poslání, tzn. jít cestou důvěry a milosrdenství a hlásat Boží milosrdenství skutkem, slovem a modlitbou.

Dalším kritériem, jehož pomocí se rozeznává charisma zakladatele, je povolání k založení kongregace. To, čím se liší zakladatel od jiných členů společenství, je, že si je vědom úlohy, kterou má splnit z Boží vůle. Avšak zakladatelem není ten, (…) kdo neměl v úmyslu založit kongregaci. Každý čtenář Deníčku ví, kolik času a sil obětovala sestra Faustyna na to, aby splnila tuto Boží vůli, kterou – jak se domnívala – bylo založení takové kongregace, která měla hlásat a vyprošovat Boží milosrdenství pro svět. Byla hluboce přesvědčená o tom, že tyto úlohy (hlásání a vyprošování Božího milosrdenství) jsou nové a překračují apoštolát kongregace, v níž žila. Nevěděla, i když jí to sv. Ignác říkal, že řehole [nové kongregace] se dá uplatnit i v tomto společenství (Dn. 448), čili že tyto úlohy vyplní její mateřská kongregace, a sestra Faustyna v ní bude zakladatelkou.

Charisma zakladatele má tyto vlastnosti: je totální, radikální, neustálé a dané celému společenství. Tyto vlastnosti nacházíme u sestry Faustyny. Charisma, které dostala, je totální, tj. úplně angažuje osobu zakladatele; radikální, čili radikálně přeměňuje jeho osobnost; neustálé, tj. vybízí k založení společenství; a dané celé komunitě čili trvá ve společenství a dává se celému společenství, nejen některým jeho členům.

Kritéria, která jsme vyjmenovali, nám dovolují konstatovat, že sestra Faustyna dostala charisma zakladatele, tedy větší dar, než je charisma, které dostala kongregace při svém vzniku. Ona tedy opět založila kongregaci, v níž žila, a úplně ji obnovila. Od toho okamžiku se začíná nová etapa v dějinách Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství, která přešla z řad institutů majících charisma zakladatele; z kategorie institutů, které vznikly proto, aby vykonaly přísně vymezenou úlohu (výchova prostitutek), do kategorie institutu, který se stará o rozvoj evangelijní hodnoty, jíž je tajemství Božího milosrdenství. Velké charisma sestry Faustyny obsahuje i úlohu, kterou svěřil Bůh kongregaci při jejím vzniku. Tato úloha a charisma sestry Faustyny si v ničem neprotiřečí, ani se navzájem nevylučují, je mezi nimi úplný soulad typický pro Boží plány. Sestra Faustyna, přinášejíc do kongregace „charisma zakladatele“, odevzdává jí nové úlohy, dává jí nový charakter, čili ji opakovaně zakládá – je její zakladatelkou. Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství uznává za svou historickou zakladatelku matku Teresu Potockou, spoluzakladatelkou je matka Teresa Rondeau, a osobou, která dává tomuto řeholnímu společenství „charisma zakladatele“, je sv. sestra Faustyna. Z těchto tří sehrává nejdůležitější úlohu sestra Faustyna, neboť jejím prostřednictvím kongregace dostala největší dar – realizování trvalé evangelijní hodnoty v Církvi, kterou je tajemství Božího milosrdenství.

 zpět

Závěr

Charisma zakladatele sv. sestry Faustyny se netýká jen Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství, ale je darem pro celou Církev, darem, ze kterého mohou čerpat různá společenství. Z něho čerpá také Apoštolské hnutí Božího Milosrdenství, které různými způsoby hlásá a vyprošuje Boží milosrdenství pro svět a snaží se dosáhnout křesťanské dokonalosti podle příkladu sv. sestry Faustyny, tzn. dětskou důvěrou k Bohu (kterou vyjadřuje plnění jeho svaté vůle) a milosrdenstvím projevovaným bližním z lásky k Ježíši. Toto hnutí tvoří – jak píše sestra Faustyna – kontemplativní řády, činné kongregace, společenství, bratrstva, sdružení laiků a osoby, které se individuálně zapojují do výše zmíněných úkolů (srovnej Dn. 1155).

Skrze život a poselství sv. sestry Faustyny dostala Církev nový dar, charisma hlásaní světu tajemství Božího milosrdenství, které se plně ukazuje v životě, utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Krista. Toto charisma dává Duch Svatý nejen sestrám Kongregace Matky Božího Milosrdenství a jejich spolupracovníkům – členům Sdružení apoštolů Božího Milosrdenství Faustinum, ale i jiným lidem. Proto na základě charismatu zakladatele, tj. sestry Faustyny, v dějinách Církve vznikají a mohou vzniknout různá společenství či kongregace, pro něž Duch Svatý povolá zakladatele, kteří dostanou charisma zakládání, ale jejich duchovní zakladatelkou bude sv. sestra Faustyna.