Bookmark and Share

Vznik apoštolského hnutí

Apoštolské hnutí Božího Milosrdenství se zrodilo z charismatu a mystických prožitků sv. sestry Faustyny. Plní zadání hlásat světu poselství milosrdenství skutkem, činem a modlitbou a usiluje o sjednocení s Bohem cestou důvěry k Němu a milosrdenství k bližním.

Úvod
Rozvoj ideje apoštolského Hnutí Božího Milosrdenství
Pokusy realizace ideje Apoštolského hnutí Božího Milosrdenství
V textu byly použity tyto publikace

Idea tohoto díla začala vznikat v roku 1935. Sestra Faustyna byla tehdy v klášteře kongregace ve Vilně. Měla za sebou rok a půl trvající období, v němž prožívala bolestné zkušenosti "temné noci", a také první zadání Pána Ježíše – namalovat jeho obraz a ustanovit svátek Božího Milosrdenství v Církvi. Sestra Faustyna měla dar kontemplace, vedla hluboký duchovní život s Bohem a částečně se v té době již splnila přání Pána Ježíše. Byl již namalován jeho obraz a na první neděli po Velikonocích, ve dnech 26. – 28. dubna 1935, byl veřejně uctěn v Ostré Bráně během slavností na závěr jubilea vykoupení světa.

Její radost však zkalila předtucha nových úloh, které ji čekaly. Zděsila jsem se, jak jsou veliké, – napsala v Deníčku – cítila jsem se naprosto neschopná je splnit (Dn 429). Tehdy uslyšela slova Pána Ježíše: "Připravíš svět na můj poslední příchod." Hluboce mě ta slova zasáhla, – píše dále ve svém duchovním památníku – a přestože jsem předstírala, že jsem je neslyšela, dobře jim rozumím a nemám o tom žádnou pochybnost (Dn 429).

V kontextu těchto duchovních zážitků 9. června 1935, na slavnost Seslání Ducha Svatého, uslyšela další příkaz, tentokrát to byla konkrétní úloha. Budeš vyprošovat se svými spolusestrami milosrdenství pro sebe i pro svět (Dn 435). Do té doby se v duchu charismatu Kongregace starala především o děvčata a ženy, které potřebovaly hlubokou morální obnovu, a proto se nemusíme divit, že Ježíšova slova pochopila jako výzvu, aby založila novou kongregaci. Jejím cílem mělo být vyprošování Božího milosrdenství pro celý svět.

Nebyla si jistá, zda dobře pochopila Pánovu výzvu, a neměla ani jasný příkaz, aby o tom pohovořila se zpovědníkem, a proto přes dvacet dní nevyjevila toto přání Pána Ježíše. Až 29. června při rozhovoru se svým zpovědníkem Michalem Sopočkou prozradila svoje tajemství. To tajemství je, – zapsala v Deníčkuže Bůh žádá, aby existovalo takové společenství, jež by světu hlásalo Boží milosrdenství a pro svět je vyprošovalo (Dn 436). Při tomto rozhovoru Pán Ježíš, který stál na prahu pokoje v takové podobě, jako je na obraze, řekl sestře Faustyně: Chci, aby bylo takové společenství (Dn 437).

Z různých důvodů se necítila schopná splnit tuto úlohu a bránila se před ní: Přesto je zvláštní, – poznamenala – že Ježíš nedbal na mé volání, ale dal mi světlo a poznání, jak je mu to dílo milé, a nehleděl na mou slabost, ale dal mi poznat, kolik těžkostí musím překonat (Dn 437).

Druhý den po tomto rozhovoru s Michalem Sopočkou – 30. června 1935 – na mši svaté znovu sestra Faustyna uviděla Pána Ježíše, který jí řekl, že touží, aby to společenství bylo založeno co nejrychleji (Dn 438). Potom vysvětlil, že základem spirituality této kongregace bude následovat ho od jesliček až po kříž, hlásat a vyprošovat Boží milosrdenství pro celý svět (Dn 438). Po přijetí svatého přijímání sestra Faustyna prožila mysticky přítomnost a požehnání Svaté Trojice. Hned nato ustoupil její dosavadní nepokoj, slabost a bezradnost v této záležitosti. Avšak když jsem přišla k sobě, – zapsala – cítila jsem moc a odvahu ke splnění Boží vůle, nic se mi nezdálo těžké (Dn 439).

V takovýchto okolnostech vznikalo Apoštolské hnutí Božího Milosrdenství. Jeho tvůrcem a iniciátorem je sám Pán Ježíš, který odhaluje svojí "sekretářce" záměr vzniku takovéto "kongregace", čili hnutí, jehož členové ho budou následovat "od jesliček až po kříž", hlásat a vyprošovat Boží milosrdenství prosvět. V těch prvních zjeveních Pán Ježíš načrtnul zásadní rámec tohoto díla, jeho spiritualitu a směr apoštolátu v kontextu eschatologické perspektivy a přípravy světa na jeho druhý příchod.

zpět

Rozvoj ideje Apoštolského hnutí Božího Milosrdenství

Nové dílo, které bylo takto načrtnuto v prvních zjeveních, chápala sestra Faustyna jednoznačně jako pokyn, aby založila kontemplativní klášter. Dokonce ani slova sv. Ignáce: Tato řehole se dá uplatnit i v tomto společenství (Dn 448), kterého prosila o pomoc při splnění tohoto Božího záměru, nezměnila její myšlení. Dále se domnívala, že jde o založení nového kláštera, který by se úplně věnoval tomu, o co prosil Pán Ježíš. tehdy ještě nedokázala pochopit, že v Ježíšovu požadavku je ukrytá možnost realizovat tuto úlohu ve vlastní kongregaci a také možnost zrealizovat ho jiným způsobem.

V tom samém roce v srpnu konala sestra Faustyna ve Vilně třídenní duchovní cvičení. Pán Ježíš jí tehdy dal pokyn, aby se se svými pochybnostmi, týkajícími se poselství, kterým jí pověřil, svěřila knězi. Slíbil jí, že jí odpoví skrze kněze, který měl přednášku. Sestra Faustyna neměla pochybnosti v tom, co od ní Ježíš žádal. Nepřemýšlela však o tom, jak jinak by se to dalo vyřešit a uskutečnit. Byla si jistá, že jde o založení nového kláštera, ale trápila ji tu vlastní nehodnost, ubohost, bída a necítila se schopná splnit tuto úlohu. Když o tom rozmýšlela, kněz, který vedl duchovní cvičení, přerušil základní myšlenku své přednášky a pověděl, že Bůh si vybírá převážně nejslabší a nejprostší duše za nástroje k vykonání svých největších děl (Dn 464).

Když už o tom neměla žádné pochybnosti, a Ježíš ji znovu pobízel, aby se pustila do realizace toho díla, napsala na přelomu listopadu a prosince 1936 zkrácenou reguli pro kontemplativní klášter, která měla podobnou strukturu jako stanovy její mateřské kongregace. V reguli byly obsaženy Ježíšovy požadavky, týkající se úloh a ducha nové kongregace; snažila se v ní poukázat na to, co bylo podle ní nejdůležitější: výběr členů, etapy řeholní formace, modlitby, pokání, život v komunitě, apoštolát a vedení kláštera. Už při prvním přečtení náčrtu stanov nás překvapí radikalizmus ve výběru členů, v praktikování řeholního života postaveného na modlitbě, v umrtvování a přísném pokání a v horlivém zapojení se do apoštolátu na záchranu duší.

Podle záměrů sestry Faustyny to měly být malé kláštery, v nichž by bylo maximálně deset osob žijících v přísné klauzuře a jedna až dvě osoby, které by nežily v klauzuře, ale zařizovaly by záležitosti mimo klášter a staraly se o kostel. I když tyto komunity neměly být početné, měly být duchovně silné, jak to zdůrazňovala sestra Faustyna, neboť je měly tvořit hrdinské duše, a pro bázlivé a zženštilé duše místo nebude (Dn 537). Každá bude zaujímat místo mezi nebem a zemí a ustavičně prosit Boha o milosrdenství pro svět a o moc pro kněze (Dn 537). Každá z nich má hořet jako čistá oběť před Boží velebností, v úzkém sjednocení s Ježíšem skrze modlitbu, práci a utrpení (Dn 551, 572). Každá se má snažit o co největší sebezapření, zamilovat si pokoru, obléci si roucho utrpení, opovržení (Dn 538) a lásky, která má být osobním rysem tohoto kláštera (Dn 550). Každá sestra má mít velkou lásku k Církvi (Dn 551) a má prosit o účinnost slov kněží a svatost jejich života (Dn 537). Skrze modlitbu a umrtvení se mají dostat všude, dokonce i do "nejdivočejších krajin", a tak klestit cestu misionářům (Dn 539). Neustále budou prosit Boha o milosrdenství pro celý svět, zvláště pro hříšníky. Učinil-li nás Bůh společnicemi svého milosrdenství, dokonce více správkyněmi, – psala sestra Faustyna budoucím společnicím – tak tedy naše láska má být veliká ke všem duším, od vyvolených počínaje a duší, která ještě Boha nezná, konče (Dn 539). Vroucí láska k Bohu a k duším má vést k hrdinské apoštolské horlivosti ve vyprošování Božího milosrdenství pro svět a má podporovat kněze, kteří mají toto poselství hlásat všem lidem. Jestliže neodprosíme Boha my, řeholnice, – ptá se sestra Faustyna – tak kdo ho odprosí? (Dn 572).

Regule, kterou napsala sestra Faustyna, není dokončena a připravena na to, aby ji bylo možné použít v praxi. Je to, jak sama psala, pouze "celkové shrnutí", ve kterém se jako zakladatelka snažila shrnout – podle ní – nejzákladnější záležitosti, tj. určit rámec hlubokého vnitřního života, velkou lásku k Bohu a duším, horlivou modlitbu, přísné pokání, hrdinské oběti, neboť pouze takový duch může – podle ní – zaručit nejdokonalejší realizaci úloh, které Pán Ježíš svěřil této kongregaci.

O tři měsíce později – v březnu 1936 – sestra Faustyna odcestovala z Vilna. Nejprve byla ve Walendově, Derdách u Varšavy a později přijela do Krakova. V dubnu 1936 psala z Walendova svému vilenskému zpovědníkovi a duchovnímu poradci Michalu Sopočkovi: Jasně vidím, že bude nejen kongregace ženská a mužská, ale že bude velké společenství světských osob, ke kterému mohou náležet všichni a skutkem připomínat Milosrdenství Boží, činíce milosrdenství jedni druhým.

Ani Deníček ani Dopisy sestry Faustyny nehovoří o tom, co ovlivnilo změnu jejího smýšlení. Po uplynutí sotva několika měsíců od napsání regule pro kontemplativní klášter, se vzdává jediné dosavadní možnosti realizace úlohy hlásat a vyprošovat Boží milosrdenství pro svět, kterou viděla v založení nové kongregace. Nyní "jasně vidím", že tyto úlohy nebudou vykonávat jen ženské a mužské kongregace, ale také "velké společenství světských osob". Je to další etapa v rozvoji idey Apoštolského hnutí Božího Milosrdenství v životě sestry Faustyny. Neuplynul ani celý rok a pochopila, že Pánu Ježíši nejde jen o kontemplativní klášter – jak se na začátku domnívala - , dokonce ani o řeholní kongregace, ale o takové dílo, které kvůli společným úlohám spojí zasvěcené osoby s laiky.

Nepřestávala se modlit za tuto záležitost a hledala jak splnit Boží vůli. Mluvila o tom se zpovědníky, představenými a především obětovala na tento úmysl nesmírná utrpení pasivní noci ducha. Toužila pouze po jednom – jasně poznat celý Boží záměr s tímto dílem a splnit v něm to, co od ní Pán Bůh očekával.

Ke konci dne 27. dubna 1937 napsala, že při mši svaté jí Pán Bůh dal velké světlo a hluboké pochopení toho díla bez žádných pochybností. (Dn 1154). Toto dílo je jedno – zapsala – ale ve třech odstínech. První tvoří duše oddělené od světa, které se budou spalovat v oběti před Božím trůnem a vyprošovat milosrdenství pro celý svět... A vyprošovat požehnání pro kněze a svou modlitbou budou připravovat svět na konečný Ježíšův příchod (Dn 1155).

Druhý odstín budou tvořit řeholní kongregace, které budou spojovat modlitbu se skutkem milosrdenství. Zvlášť budou bránit duše dětí před zlým. Modlitba a skutky milosrdenství je vše, co mají tyto duše dělat, (…) a budou se snažit v sobeckém světě probudit lásku, Ježíšovo milosrdenství (Dn 1156).

K třetímu odstínu mohou patřit všichni na světě žijící lidé (Dn 1157). Nebudou se zavazovat žádnými sliby. Za modlitbu a prokazování milosrdenství budou mít podíl na všech zásluhách a výhodách celku (Dn 1157). Člen tohoto odstínu by měl každý den vykonat aspoň jeden skutek milosrdenství, ale může jich být hodně, vždyť je pro každého snadné jej vykonat, i pro [toho] nejubožejšího (Dn 1158).

Až v kontextu takto chápaného díla, které je jedno, ale ve třech odstínech, si můžeme vysvětlit odlišnosti a protiřečení ve viděních, které měla sestra Faustyna, souvisejících s lokalizací budoucí kongregace. Jednou to měl být malý kostelík a při něm klášter s dvanácti řeholními celami (Dn 563), potom zdi nějaké budovy bez oken a dveří (Dn 559), v dalším vidění – kaple, v nichž šesti sestrám kněz Michal Sopočko dával svaté přijímání (Dn 613), a v následujícím – klášter, v nimž se setry staraly o děti ve věku od pěti do jedenácti let a chránily je před zlem (Dn 765). Při jiné příležitosti viděla klášter, v němž bylo všechno chudé a skromné, ale vládl tam pravý duchovní život (Dn 892). V posledním vidění souvisejícím s tímto tématem viděla sestra Faustyna klášter této nové kongregace a všimla si rozsáhlých a velkých prostorů. Lidé žijící v tom klášteře nosili zatím civilní šaty, ale duch zde vládl zcela řeholní (Dn 1154). Toto poslední vidění přímo předcházelo úplné změně struktury tohoto jediného díla, do kterého jsou zapojeny kontemplativní kláštery, osoby z různých institutů zasvěceného života a všichni ostatní, kteří se zapojují do Ježíšova díla milosrdenství modlitbou, slovem a skutkem.

Zápisem v Deníčku z 27. dubna 1937 se končí rozvoj idey Apoštolského hnutí Božího Milosrdenství, kterou od počátku Pán Ježíš chápal široce – jako hnutí –, ale v mysli sestry Faustyny dozrávala tato idea postupně a prošla jistou evolucí – od uzavřeného kontemplativního kláštera přes činné kongregace až po zapojení laiků do tohoto díla.

Vysvětlení si tu vyžaduje ještě terminologie. Musíme podotknout, že sestra Faustyna ani jednou neslyšela slovo "hnutí", ale pouze "kongregace" nebo "dílo". Slovo "kongregace" používá Pán Ježíš i sestra Faustyna, ale každý z nich tento výraz používá v jiném významu. (Nedorozumění spočívalo v tom, že polské slovo "shromáždění" má dva významy: 1. kongregace, 2. shromáždění. Biblický smysl polského slova "kongregace" odpovídá českému slovu "shromáždění" – pozn. překladatele.)

Většina lidí, i samotná sestra Faustyna, chápala slovo "kongregace" jako řeholní komunitu. Proto Kristova slova: Chci, aby bylo takové společenství [kongregace] (Dn 437) anebo aby to společenství bylo založeno co nejrychleji (Dn 438) rozuměla doslovně. Usuzovala, že Pán Ježíš chce, aby vznikla nová kongregace, která bude hlásat Boží milosrdenství a vyprošovat ho pro svět. Potom napsala, že do této "kongregace" mohou patřit lidé mající různá povolání, ženy i muži, a dokonce všichni lidé na světě. Tato rozmanitost povolání poukazuje na jiný význam tohoto výrazu, tj. na biblický význam odpovídající hebrejskému slovu "qahal", které používal Pán Ježíš v rozhovorech se sestrou Faustynou.

Hebrejské "qahal" podle Slovníku biblické teologie znamená "shromáždění lidí hlavně kvůli náboženským cílům, nejčastěji kultovním". Odpovídá mu také řecký termín "ecclesia" – Církev.

Toto sakrální "shromáždění" můžeme charakterizovat pomocí těchto prvků:

shromáždění vděčí za svou existenci Boží "výzvě" neboli "svolání" Bohem;

soustředí se kolem stánku setkávání nebo svatyně v přesvědčení, že Bůh přebývá uprostřed něho;

Bůh zjevuje a vyjadřuje svou vůli přes teofanii nebo oprávněného představitele;

lid se shromažďuje kvůli sakrálním, prosebným nebo kajícím náboženským úkonům a Bůh ho postupně posvěcuje.

Nedá se přehlédnout, že všechny prvky biblického chápání slova "shromáždění" se vyskytují ve slovech Pána Ježíše, zapsaných v Deníčku sv. sestry Faustyny. Proto Apoštolské hnutí Božího Milosrdenství je podle Ježíšových výpovědí nanovo svolaným shromážděním, tj. novým "svoláním" Božího lidu, které má v této etapě dějin splnit cíl a přesně určené úlohy – obnovu náboženského života, hlásání tajemství Božího milosrdenství a jeho vyprošování pro celý svět – které mu dal Bůh. Zde musíme poznamenat, že jsou to úlohy, které před celou Církev postavil papež Jan Pavel II. v encyklice Dives in misericordia.

zpět

Pokusy realizace ideje Apoštolského hnutí Božího Milosrdenství

Sestře Faustyně nejvíce leželo na srdci věrné splnění Boží vůle. Všechna Ježíšova přání předkládala zpovědníkovi a představeným a potom je důsledně a vytrvale uskutečňovala, bez ohledu na námahu, protivenství a utrpení. Tak tomu bylo také při realizaci idey Apoštolského hnutí Božího Milosrdenství, která podle ní spočívala v založení nové kongregace. Cítila to jako svůj závazek, i když poznala, že toto dílo budou tvořit mužské a ženské kongregace a velké sdružení laiků. Usuzovala, že její úloha v tomto díle bude spočívat právě v založení kontemplativního kláštera, který se úplně bude věnovat plnění úloh, které jí předal Pán Ježíš.

Poznání nové úlohy, která podle jejího úsudku spočívala v založení nové kongregace, ji naplňovalo strachem, chtěla se od něj osvobodit a cítila se neschopná ji splnit. Neustále se před Bohem vymlouvám, že já nejsem schopná toto dílo uskutečnit (Dn 435, srovnej Dn 437) – psala v Deníčku, vyjadřujíc svou první reakci. Ale když Pán ježíš odstranil tuto její jedinou pochybnost a dal jí poznat, že pro vykonání velkých děl si vybírá převážně nejjednodušší duše (Dn 464), tehdy chtěla splnit Boží vůli, nehledíc na svou slabost, neboť věřila, že Bůh může doplnit vše, co jí chybí.

Při nejbližší zpovědi – v září 1935 – tuto záležitost představila ordináři vilenské diecéze arcibiskupovi Romualdu Jalbrzykowskému, který uznal, že odchod z mateřské kongregace je těžkým pokušením a doporučil jí, aby úloha vyprošovat Boží milosrdenství pro svět, zvláště pro hříšníky, byla plněna v jejím vlastním klášteře (Dn 473). Vyzbroj se velikou trpělivostí, - řekl setře Faustyně, čímž nevyloučil úplně její záměry – jsou-li ty věci od Boha, tak se dříve nebo později uskuteční (Dn 473, 479).

V říjnu 1935 sestra Faustyna odcestovala na osmidenní duchovní cvičení do Krakova. Při té příležitosti se setkala s páterem Jozefem Andrasyem SJ, který ji ještě před složením věčných slibů ujistil, že zkoušky, které prožívá ve své duši, pocházejí od Boha. Krakovský zpovědník i nyní přiznal, že v celé záležitosti nevidí žádný klam, ani něco, co by odporovalo víře, jsou to věci dobré samy o sobě, dokonce by bylo dobře, kdyby byla skupina duší, které by prosily Boha za svět, neboť všichni potřebujeme modlitbu (Dn 506), ale zároveň jí doporučil, aby ve svém konání byla velmi opatrná a celkem závislá na rozhodnutí představených a aby se modlila, neboť modlitba jí pomůže jasněji poznat Boží záměr (Dn 506).

Když se sestra Faustyna v listopadu 1935 vrátila do Vilna, prožila dvě další vidění (Dn 526, 531), v nichž jí Pán Ježíš ukázal roucho ("roucho potupy"), které měla nosit spolu se svými společnicemi, a dal konkrétní pokyny, které měly sloužit k uskutečnění tohoto díla. Toto vidění a Ježíšova slova: Proč se bojíš? Cožpak si myslíš, že mi všemohoucnost nestačí k tomu, abych tě nesl? (Dn 527) pochopila jako pobídku k činu, a začala psát reguli pro kontemplativní klášter (Dn 536).

Při psaní regule měla sestra Faustyna vidění lokality budoucího kláštera (Dn 559), který měl být postaven na ruinách. Vidění chápala doslovně, proto koncem prosince ji P. Sopočko pozval na pozemek na ul. sv. Anny 12, aby mohla zidentifikovat ruiny domu s tím, který viděla ve vizi. Prohlídka potvrdila totožnost místa (Dn 573), proto zpovědník sestry Faustyny učinil první kroky, aby mohl pronajmout vzpomínaný pozemek, kde měl stát plánovaný klášter.

Sestra Faustyna pobízena Ježíšem na začátku ledna 1936 znovu navštívila vilenského arcibiskupa a prosila ho, aby jí dal souhlas, aby mohla splnit to, co od ní žádal Ježíš, tj. založit novou kongregaci, která by vyprošovala Boží milosrdenství pro svět. Arcibiskup jí odpověděl: Co se týká té kongregace, vyčkejte trochu, až budou všechny okolnosti příhodnější; sama o sobě je ta věc dobrá, ale není třeba pospíchat; jestliže je to Boží vůle, tak bude, ať už trochu dříve nebo trochu později (Dn 585).

V tom čase lékař, který vyšetřoval sestru Faustynu zjistil, že má pokročilou tuberkulózu. Když se o tom dověděla generální představená matka Michaela Moraczewská, která již znala plány sestry Faustyny týkající se založení nové kongregace, chtěla jí pomoci, a proto ji na jaře roku 1936 přeložila z Vilna nejprve do Walendowa, potom do Derd u Varšavy a nakonec do Krakova.

Dříve než sestra Faustyna odcestovala z Vilna, pokoušela se poprvé vystoupit z mateřské kongregace. Byla to pro ni velká oběť, ke které se dlouho nemohla odhodlat, neboť vždy, když si na to vzpomněla, prožívala v duši bolestný boj (Dn 449, 624). Proto prosila Pána Ježíše, aby sám udělal první krok nějakou změnou nebo nějakým vnějším skutkem, nebo ať mě propustí, neboť sama nejsem schopna tuto kongregaci opustit (Dn 624). Proto když se dozvěděla, že opustí Vilno a pojede do Krakova, považovala to za znamení, o které prosila v modlitbě a otevřeně řekla o svém rozhodnutí matce představené Borgii Tichy. Ona jí však poradila, aby ještě počkala, než pohovoří s generální představenou. I když bolest rozdírala duši sestry Faustyny, neboť věděla, že tou cestou se celá záležitost oddálí (Dn 624), i tentokrát byla poslušná a viděla v odpovědi představených Boží vůli.

Změna místa pobytu sestry Faustyny jen zdánlivě překazila plánovaný záměr. Ve Vilně zůstal kněz Michal Sopočko, který se více zapojil do této záležitosti a prosil arcibiskupa Romualda Jalbryzkowského o souhlas, aby mohl připravit vhodné podmínky pro založení nového kláštera. Usiloval o pronájem domu v ruinách na ul. Svaté Anny 12, který chtěl opravit, to se však z neznámých příčin nepodařilo. Do jisté míry by nový problém mohl vyřešit návrh paní Hemplowej, která se u něho zpovídala a hledala nějakou kongregaci. Když se dověděla o tom, že má být založena Kongregace Božího Milosrdenství, byla ochotná hned přijmout sestru Faustynu a dát na ten účel celý svůj majetek. Michal Sopočko si však nebyl jistý, zda je to Boží vůle, a poradil sestře Faustyně, aby s ní pohovořila a snažila se dobře poznat její povahu, charakter a poradit se s Pánem Ježíšem, a také s tamějším duchovním poradcem p. Josefem Andraszem. Doporučil jí, aby nadále pracovala na podřízení své vůle vůli Boží, aby byla ostražitá a konala pomalu, navzdory vnitřnímu naléhání k činu. Michal Sopočko zhodnotil svoje úsilí a snahu a upřímně přiznal: Zatím v ničem nepokročily přípravy na vytvoření podmínek pro tuto kongregaci, ale neztrácím naději a dělám, co mohu.

Také sestra Faustyna dělala v Krakově, co mohla. Rozmlouvala s matkou generální i s krakovskou představenou a dostala od nich souhlas pro to, aby podnikla určité kroky, aby se v této věci mohla kontaktovat s osobami a vést s nimi korespondenci. Mnoho o tom hovořila s páterem Josefem Andraszem, od něhož očekávala konkrétní rozhodnutí. Zpovědník jí doporučil, aby se na tento úmysl modlila až do svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a připojila také umrtvení: že v ten den jí dá odpověď. Avšak sestra Faustyna nečekala na určený den, ale kvůli Ježíšovu naléhání: Ničeho se neboj, já jsem s tebou (Dn 655), při zpovědi prohlásila, že vystoupí z kongregace. Následujícího dne ji však obklopila tak velká temnota a opuštění od Boha, že se rozhodla počkat, než promluví s p. Andraszem, který s tím předtím nesouhlasil. Chtěla také napsat p. Michalovi Sopočkovi a poprosit ho, aby rozhodl, zda má zůstat, nebo má vystoupit a založit novou kongregaci.

Dříve, než přišla odpověď z Vilna, Pán Ježíš ujistil sestru Faustynu, že ta kongregace Božího Milosrdenství bude v církvi Boží jako úl v nádherné zahradě, skrytá, tichá (Dn 664). Osoby, které v ní budou žít, budou pro sebe a pro celý svět neustále vyprošovat Boží milosrdenství a každý skutek milosrdenství bude pramenit z lásky k Bohu, jíž budou přeplněny. Tu velkou Boží vlastnost se budou snažit si osvojit a jí žít a usilovat, aby ji poznali ostatní a důvěřovali Boží dobrotě (Dn 664).

Kněz Michal Sopočko nenašel ve Vilně vhodné podmínky pro založení nové kongregace a proto nesouhlasil s tím, aby sestra Faustyna vystoupila z mateřské kongregace. V červenci 1936 jí dal nový návrh, podle kterého by takováto kongregace musela vzniknout bez vás, jako diecézní kongregace a až potom byste do ní mohla přestoupit, když už bude existovat. V tom případě bude lehčí dostat souhlas od Apoštolského stolce. Prosil sestru Faustynu, aby se velmi modlila na tento úmysl a vyprošovala Boží pomoc pro rozeznání této záležitosti.

Sestra Faustyna souhlasila s novým návrhem svého vilenského zpovědníka, týkajícím se založení diecézní kongregace, do které by potom mohla přestoupit. Avšak pokusy v tomto směru byly neúspěšné. Nenašli se totiž lidé, kteří by mohli urychlit celou záležitost, ale v první řadě s tím nesouhlasil arcibiskup, s kterým Michal Sopočko několikrát hovořil o svých plánech. Vidím v tom Boží vůli – psal sestře Faustyně – a když na to hledím objektivně, jsem toho samého názoru jako otec arcibiskup, neboť musíme postupovat velmi ostražitě, rozvážně a pokojně, každou věc si desetkrát promyslet, počkat a až potom začít a úspěšně to dokončit.

Mezitím se však velmi zhoršil zdravotní stav sestry Faustyny a v prosinci 1936 šla na čtyřměsíční léčení do nemocnice na Pradniku v Krakově. Navzdory špatnému zdravotnímu stavu chtěla splnit Boží vůli, nerezignovala ani nepřestávala vynakládat úsilí na založení kongregace. V tom čase poznala jistou osobu, o které usuzovala, že by mohla být kandidátkou v budoucí kongregaci, a dokonce se snažila trochu popracovat nad jejím nitrem a ukázat jí smysl sebezapření a obětování (Dn 993, 1009), ale všechno odevzdávala do rukou Pána, aby on sám usměrňoval toto dílo. Dnes jsem pochopila, - píše ve svém Deníčku 16. prosince 1936 – že i kdybych nedokončila nic z toho, co Pán ode mě žádá, vím, že budu odměněna tak, jako bych splnila všechno, neboť on hledí na úmysl (Dn 822).

I když se velmi angažovala ve věci založení nové kongregace, nikdy se nedala pohltit aktivitou, neodevzdala se beze zbytku realizaci této úlohy. Na prvním místě je Bůh – psala Michalovi Sopočkovi a stavu své duše – ustavičně se spojuji s Pánem se stále čistší a hlubší láskou. Toto dílo je jakoby na druhém místě, neboť ono se zrodilo až z mého úzkého sjednocení s Bohem. Život duše s Bohem klade nade vše.

Když se sestra Faustyna vrátila z nemocnice, p. Josef Andrasz souhlasil, aby poprosila představené o propuštění z kongregace a velmi ostražitě začala dílo, nejlépe ve Vilně, pod podmínkou, že dostane jednoznačný souhlas od arcibiskupa a že se naskytnou vhodné podmínky, v nichž bude možné začít působit. Sestra Faustyna v této situaci napsala dopis Michalovi Sopočkovi, a poprosila ho, aby pohovořil s arcibiskupem Romualdem Jalbryzkowským a hledal místo pro navrhovaný klášter. Velmi bych chtěla, aby podmínky na založení kongregace byly následující: zaprvé, musí být nejméně dvě jitra na zahradu, může být nějaké místo, ale musí být takové, aby se mohl vybudovat klášter a musí být kus země na založení zahrady. Nemusí být ovšem v tom samém městě, může být na kraji města, tím lépe. Pán myslí o všem, a tak se netrápím s tím, odkud se vezmou peníze. Začátkem května plánovala odjet do Vilna, i kdyby všechny formální záležitosti spojené s dispenzí od řeholních slibů nebyly vyřízeny, neboť dokumenty mohli z Říma poslat poštou.

Když generální představená matka Michaela Moraczewska vizitovala začátkem května 1937 krakovský dům, poprosila ji sestra Faustyna o propuštění z kongregace. Matka generální s tím předtím nesouhlasila, neboť měla obavy, že je to klam. Prosila Boha o znamení, podle kterého by mohla poznat, že tato věc je shodná s jeho vůlí. usuzovala, že je to velkolepá a pěkná myšlenka, v níž však má být sestra Faustyna ukrytou pružinou, a proto není nutné, aby vystoupila z kongregace. Dříve než odjela na vizitaci do Krakova, zeptala se na tuto věc sester z generální rady. Sestry poradkyně nechtěly činit nic proti Boží vůli a proto souhlasily, aby sestra Faustyna opustila kongregaci. Když tedy 4. května 1937 sestra Faustyna hovořila s matkou generální o svém odchodu, dostala takovouto odpověď: Do této chvíle jsem vás, sestro, vždycky pozdržovala, ale teď vám nechávám svobodu, chcete-li, sestro, můžete kongregaci opustit, chcete-li, můžete zůstat (Dn 1115). Sestra Faustyna se rozhodla, že tentokrát už vystoupí z kongregace, napíše Svatému Otci, aby jí udělil dispens od slibů a pojede do Vilna, aby tam založila novou kongregaci. Když vyšla z pokoje matky generální, znovu jakási temnota naplnila její duši. Je to zvláštní, – zpozorovala – že kdykoli prosím, abych mohla odejít, vždycky mou duši obklopuje taková temnota a cítím, jako bych byla ponechána sama sobě. Když můj duch prožíval toto trápení, předsevzala jsem si, že hned půjdu k matce a řeknu jí o těch divných mukách a boji. Matka mi odpověděla: "Ten váš odchod je pokušení" (Dn 1115). Zpovědník přiznal: Možná toto není chvíle Bohem stanovená. Je třeba se modlit a trpělivě čekat (Dn 1117).

Po tomto dalším, již posledním pokusu vystoupit z kongregace, sestra Faustyna napsala: Má muka si nikdo nepředstaví a nepochopí, ani já to nedokážu popsat, větší utrpení než toto ani nemůže být. Muka mučedníků nejsou větší, vždyť smrt by v těch chvílích byla pro mě úlevou, nemám, s čím bych porovnala tato utrpení, to zmírání duše bez konce (Dn 1116).

Mezitím ji kněz Michal Sopočko z Vilna informoval, že arcibiskup zatím nedal svůj souhlas, neboť ještě nejsou vytvořeny příznivé podmínky. Usuzoval, že radši je zapotřebí se modlit, aby byl ustanoven svátek Milosrdenství, a jestliže má vzniknout kongregace, tak zatím se má zrodit bez vás, a až potom budete moci do ní přestoupit. Když ke konci srpna 1937 (Dn 1254) sestra Faustyna osobně hovořila s arcibiskupem, dále jí říkal (a potvrzoval to i ve svých dopisech), aby byla poslušná krakovskému zpovědníkovi, brzdila vnitřní naléhání, postupovala rozvážně, bez unáhlenosti a prosila Boha o pomoc, aby sám připravil podmínky, neboť je lepší nedělat nic, než udělat něco špatně, nebo přes shon a nerozvážnost zkřížit Boží plány.

Sestra Faustyna se nakonec spokojila s takovýmto obratem záležitostí, neboť chtěla jedině splnit Boží vůli. Když Arcibiskup neudělil povolení, to i já mám menší odpovědnost vůči Bohu – psala – a nic veřejně v té věci nebudu dělat, dokud se nevytvoří příznivé podmínky, které budou důkazem, že Bůh to žádá. Jsem spokojena s odpovědí Arcibiskupa a zachovávám hluboký klid vzhledem k tomu dílu. Jak čas plynul, była stále tišší, větší důraz kladla na modlitbu na tento úmysl než na vnější činy. Poznala jsem, – zapsala koncem listopadu 1937 – že v této chvíli ode mě Bůh žádá modlitby a oběti, můj čin by skutečně mohl překřížit Boží plány (Dn 1401).

Navzdory tolika těžkostem a nezdarům byla sestra Faustyna hluboce přesvědčena, že je Boží vůlí, aby toto dílo vzniklo. Věděla, že Bůh ve svých neproniknutelných úradcích nejednou dopouští, že ti, kteří pro nějaké dílo podstoupili nejvíce námah, se nejčastěji z plodů toho díla zde na zemi neradují, všechnu jejich radost Bůh nechává pro věčnost (Dn 1402). Svému zpovědníkovi Michalu Sopočkovi napsala, že Bůh je spokojen s tím, co již bylo vykonáno. Těžkosti a protivenství jsou (…) pouze zkouškami a my je musíme přijímat jako zkoušky, a nikdy jako kdyby ty těžkosti byly důkazem, že to dílo není milé Bohu. Ustoupila do pozadí a nedělala již žádné vnější kroky, neboť si uvědomovala, že Bůh skrze ni již začal svoje dílo. V posledním dopise napsala svému vilenskému duchovnímu rádci: Co se týká nové kongregace, nemám ani stínu pochybností, je to výrazná Boží vůle. Skrze nás začal Bůh svoje dílo, a kdo je dokončí, toho se nemusíme dočkat, ale máme nyní dělat to, co je v naší moci, nic více.

Takto jsou v chronologickém pořádku ukázány tříleté vnější snahy sestry Faustyny a Michala Sopočky, týkající se realizace díla nové kongregace. Provázejí je neobyčejně bolestné zážitky pasivní noci ducha, které přivedly sestru Faustynu na vrcholy mystiky a umožnily jí v duchovní rovině založit Apoštolské hnutí Božího Milosrdenství, a tím položit základy pro toto dílo v Církvi.

První bolestná očištění "temné noci" prožívala sestra Faustyna v letech 1927-1929; tehdy trvala rok a půl a byla přípravou na její poslání v Církvi. Předcházela prvním zjevením: obrazu Milosrdného Ježíše a ustanovení liturgického svátku Božího Milosrdenství. V roce 1935 se ve vnitřním životě sestry Faustyny začala druhá etapa duchovní noci. Jejím pozadím bylo uskutečnění ideje Apoštolského hnutí Božího Milosrdenství, kterou tehdy chápala jako pokyn k založení nové kongregace.

Skoro tři roky měla sestra Faustyna z jedné strany neobyčejně silné výzvy, aby začala konat, ale z druhé strany ji brzdila poslušnost a nedostatek možností uskutečnit tuto úlohu navenek. Pán Ježíš ji vybízel, dával jí vnitřní zápal a velkou touhu konat, kterou často podněcoval slovy: Proč se bojíš přistoupit k dílu, které ti svěřuji? (Dn 1181) Cožpak si myslíš, že mi všemohoucnost nestačí k tomu, abych tě nesl? (Dn 527) Nezprostil jsem tě [povinnosti] jednat, (…) proto dělej, co je ve tvých silách, ale nesmíš se toho stranit (Dn 1374). Sestra Faustyna cítila velmi silné podněty, o kterých často psala na stránkách Deníčku a v dopisech zpovědníku Michalu Sopočkovi. Tento den mě při mši svaté naplnila zvláštní síla a cítila jsem se pobízena začít Boží přání (…) Nic už mě v tom nezadrží, ani pronásledování ani utrpení ani posměch ani hrozby ani prosby ani hlad ani chlad ani lichotky ani známosti ani protivenství ani přátelé ani nepřátelé ani to, co prožívám, ani věci budoucí ani nenávist pekla nic mě neodtrhne od splnění vůle Boží (Dn 615). Rok od roku byly tyto podněty silnější. V lednu 1937 sestra Faustyna zapsala: Při adoraci jsem byla tak ponoukána k jednání, že jsem se rozplakala a řekla Pánu: "Ježíši, neponoukej mě, ale dej vnuknutí těm, o nichž ty víš, že to dílo zdržují" (Dn 865).

Tiché mučednictví sestry Faustyny spočívalo v tom, že nemohla činně odpovídat na tyto pobídky, neboť vnější činnost úplně závisela na zpovědníkovi a představených. Tomu ji učil od začátku Pán Ježíš a během těchto zkoušek mnohokrát připomínal: Opakuj každý můj požadavek těm, kdo mě na zemi zastupují, a dělej jen to, co ti nařizují (Dn 489, srovnej Dn 645). Přeji si, abys byla zpovědníkovi podřízena i v těch nejdrobnějších věcech. Tvé největší oběti se mi nelíbí, přinášíš-li je bez dovolení zpovědníka (Dn 639). Jeho názor klaď nade všechny mé požadavky (Dn 895).

Tato situace byla příčinou jejích duchovních útrap. Dva roky jsem na kříži, mezi nebem a zemí, to znamená, že jsem spoutána slibem poslušnosti, mám poslouchat představenou jako samotného Boha. A z druhé strany mi Bůh sám dává přímo poznat svou vůli, a proto je mé vnitřní utrpení tak veliké, že je nikdo nepochopí a nikdo těm duchovním utrpením neporozumí. Nejednou se mi zdá snazší položit život, než prožít jednu hodinu takového utrpení (Dn 981). Tato utrpení očišťovala vůli sestry Faustyny, odstraňovala všechny nedokonalosti, které překážely v úzkém sjednocení s Bohem a pomohly tomu, že její duše byla stále dokonaleji poddaná Boží vůli, dosahujíc úplného sjednocení s ním.

Bůh zároveň dopustil také bolestné očištění rozumu a posloužil si při tom realizací ideje Apoštolského hnutí Božího Milosrdenství. Pro úplnější obraz pasivní duchovní noci je zapotřebí uvést dlouhý, skoro klasický popis těchto zážitků, jeden z mnoha, které ve svém Deníčku sestra Faustyna zanechala. Již koncem října 1935 napsala: Hned od rána jsem začala zakoušet tak silný vnitřní boj, jaký jsem ještě nikdy nezakoušela. Bohem úplně opuštěná, pocítila jsem svoji veškerou slabost, drtily mě myšlenky: Proč mám opouštět klášter, ve kterém si mě sestry i představení oblíbili, takový klidný život, svázána věčnými sliby, snadno plním povinnosti, proč mám poslouchat hlas svědomí, proč jít věrně za vnuknutími, kdo ví, od koho pocházejí, zda není lepší jít stejnou cestou jako všechny sestry. Snad se Pánova slova dají utlumit, když na ně nebudu dbát, možná že Bůh nebude žádat, abych se z toho v den soudu zodpovídala. Kam mě ten vnitřní hlas přivede? Jaké strašné těžkosti, utrpení a protivenství mě čekají, budu-li jej následovat, budoucnosti se bojím a v přítomnosti umírám. To utrpení se vleklo po celý den se stejnou intenzitou. Když jsem večer přistoupila ke svaté zpovědi, tak ačkoliv jsem se předtím připravila, přesto jsem se nemohla plně vyzpovídat, dostala jsem rozhřešení, odešla jsem, aniž bych věděla, co se se mnou děje. Když jsem se uložila ke spánku, to utrpení zesílilo na nejvyšší míru, nebo se spíše změnilo v oheň, který pronikal všechny mohutnosti duše jako blesk až do morku kostí, do nejskrytějšího pokojíku srdce. Nezmohla jsem se v tom utrpení na nic: ať se stane tvá vůle, Pane, a chvílemi ani na toto jsem dokonce nedokázala myslet; opravdu, sevřela mě smrtelná úzkost a pálil mě pekelný oheň. K ránu zavládlo ticho a v jediném okamžiku utrpení zmizelo, ale cítila jsem se tak hrozně vyčerpaná, že jsem nedokázala učinit ani jeden pohyb (Dn 496).

Analýza těchto popisů vede k závěru, že to byla pasivní duchovní noc, neboť zde vystupují všechny strukturální prvky charakteristické pro tyto zážitky. Patří k nim: temnota v mysli týkající se pochybností o Boží přítomnosti, duchovní strach, neschopnost rozeznat svou situaci, pokušení znepokojující svědomí, tajemné utrpení, prudkost v podnětech mysli i srdce, bezútěšnost – nikdo z nás není schopen potěšit zničení a zmaření ducha, pocit agónie atd. Tyto zážitky jí pomohly hlouběji poznat samu sebe, naučily ji úplné závislosti na Bohu, připravenosti trpět, přijímat další pokoření a pohrdání od lidí, zrodily v ní touhu skrýt se a obětovat se do krajnosti podle vzoru Ježíše – hostie a přivedly ji k nejužšímu sjednocení se s Bohem.

Po zážitcích pasivní duchovní noci se sestra Faustyna pozdvihla na vrcholy mystiky. Takto zdokonalená božským Mistrem se mohla stát zakladatelkou nového hnutí v Církvi a být pro jeho členy přístupným a zřetelným vzorem ve snaze o křesťanskou dokonalost a apoštolát.

Pánu Ježíši tedy nešlo o to, aby sestra Faustyna opravdu založila novou kongregaci, když to navzdory jejímu velkému úsilí a ochotě splnit Boží vůli nedovolil. Šlo mu spíše o to, aby ji ztvárnil jako dokonalý vzor pro všechny apoštoly Božího Milosrdenství, vzor bezmezné důvěry k Bohu a milosrdenství k bližním, vzor hlásání tajemství Božího milosrdenství životem a slovem a vyprošování ho pro svět. Takovýto závěr potvrzuje také fakt, že po statečném snášení utrpení pasivní duchovní noci, když na svátek Božího Milosrdenství v roce 1938 dostala milost úplné duchovní svobody (srovnej Dn 1681) a napsala definitivní strukturu díla, už více se k této záležitosti nevrátila. Zemřela v přesvědčení, že dobře splnila svou povinnost. Při posledním rozhovoru, několik týdnů před smrtí, řekla svému vilenskému zpovědníkovi, aby se staral především o úctu k Božímu Milosrdenství a příliš se nevěnoval nové kongregaci, neboť pozná, kdo a co má v této věci dělat.

Hledíc na celé toto období vnitřních zápasů, týkajících se založení nové kongregace, z perspektivy deseti let, kněz Michal Sopočko napsal ve svých vzpomínkách: I když se na začátku sestra Faustyna trochu obávala, že nebude schopná vykonat svěřené úlohy, a vyhýbala se jim, postupně se uspokojovala, až dosáhla stavu úplného bezpečí, jistoty a hluboké vnitřní radosti. Bůh od ní vyžadoval vnitřní oběť, bezmeznou důvěru, aby se úplně spolehla na jeho vůli, a tím položil živý základ pro velké dílo v Církvi, kterým je Apoštolské hnutí Božího Milosrdenství, které vyplývá z jejího charismatu a mystických zkušeností. Sestra Faustyna je dokonalým průvodcem na cestách vnitřního života i apoštolátu.

zpět

V textu byly použity tyto publikace:
  1. Svatá s. M. Faustyna Kowalská. Deníček, Boží Milosrdenství v mé duši, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001.
  2. Dopisy sv. sestry Faustyny, Misericordia, Krakov 2005.
  3. Konstytucje Zgromadzenia Sióstr Najświętszej Maryi Panny Miłosierdzia: Varšava 1930.
  4. Ks. M. Sopoćko: Moje wspomnienia o śp. Siostrze Faustynie, Archiv sv. Sestry Faustyny v Krakově, strojopis.
  5. Zaprzysiężone wspomnienia przełożonej generalnej Zgromadzenia Matki Bożej Miłosierdzia m. Michaeli Moraczewskiej o Siostrze Faustynie, Archiv sv. Sestry Faustyny v Krakově, strojopis.
  6. Jan Pavel II.: encyklika Dives in misericordia, Praha 1996.
  7. X. Leon-Dufour: Słownik teologii biblijnej: přeložil a připravil K. Romaniuk, Poznaň, Pallottinum 1990, s. 383.
  8. Lech Stachowiak: Od "Zgromadzenia Jahwe” do Kościoła, in: Kościół w Biblii, red. J. Szlaga, Lublin 1984.
  9. Posłannictwo Siostry Faustyny: Zgromadzenie Sióstr Matki Bożej Miłosierdzia, Krakov 1991.
  10. Apostolski Ruch Bożego Miłosierdzia. Materiały z sympozjum, Krakov 1996.