Bookmark and Share

Jan Pavel II. citáty

Výroky Svatého Otce Jana Pavla II.

"Církev uchovává hluboko v duši výmluvnost těchto inspirovaných slov a dokládá je vlastními zkušenostmi a bolestmi ohromné lidské rodiny. Církev naší doby si musí uvědomit, že tu existuje zvláštní a hlubší nutnost, aby v celém svém díle svědčila o Božím milosrdenství - ve stopách tradice Starého i Nového zákona a především Ježíše Krista a jeho apoštolů. Církev je povinna vydávat svědectví o Božím milosrdenství, které se zjevilo v Kristu v celém jeho mesiášském poslání. Musí je dokonce hlásat jako spasitelnou pravdu víry a součást života z víry. Musí se snažit milosrdenství uvádět a jakoby vtělovat do života jak svých věřících, tak podle možností i všech lidí dobré vůle.

Konečně církev, která vyznává milosrdenství a zůstává mu v životě věrná, má právo a povinnost dovolávat se Božího milosrdenství a vzývat je tváří v tvář všem projevům fyzického i morálního zla i všem hrozbám, které temně visí nad obzorem budoucnosti dnešního lidského rodu." (DM VII)

 

"Církev žije svým pravým životem, když vyznává a hlásá milosrdenství - nejvýše obdivuhodnou vlastnost Stvořitele a Vykupitele - a když přivádí lidi k pramenům Spasitelova milosrdenství, které sama střeží a spravuje. V tomto ohledu má nesmírný význam neustálé rozjímání o Božím slově a především uvědomělá a zralá účast na eucharistii a svátosti pokání čili smíření." (DM 13)

 

"Církev hlásá Boží milosrdenství, zjevené v Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, ne pouze slovy své nauky, ale především nejhlubším tepem života celého Božího lidu. A tímto svědectvím života církev plní vlastní poslání Božího lidu, což je účast na mesiášském poslání Krista a jeho další pokračování." (DM 13)

 

"Ježíš Kristus učil, že člověk nejen přijímá a zakouší milosrdenství od Boha, ale je povinen také sám prokazovat milosrdenství druhým: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství." V těchto slovech nalézá církev výzvu k činu a síly k praktickému uskutečňování milosrdenství. Jestliže všechna blahoslavenství z horského kázání ukazují cestu obrácení, změny života, blahoslavenství milosrdných je v tomto ohledu zvlášť výmluvné. Člověk má totiž přístup k milosrdné lásce Boha, k jeho milosrdenství, do té míry, do jaké se sám vnitřně proměňuje v duchu podobné lásky k bližnímu." (DM 14)

 

"Příkladem takové lásky, nejvyšší inspirací a výzvou je nám zde sám ukřižovaný Kristus. Když spoléháme na tento strhující vzor, můžeme se vší pokorou prokazovat milosrdenství druhým s vědomím, že on je přijímá, jako bychom je prokazovali jemu. Podle tohoto vzoru musíme také stále očišťovat své skutky i úmysly, při nichž je milosrdenství chápáno i uskutečňováno jednostranně: jako dobro prokazované druhým. Pouze tehdy je totiž opravdu úkonem milosrdné lásky, když jsme při tom zároveň hluboce přesvědčeni, že i my je dostáváme od těch, kdo je od nás přijímají. Chybí-li naopak tato oboustrannost, tato vzájemnost, naše skutky ještě nejsou skutky milosrdenství. Ještě se v nás plně neuskutečnilo ono obrácení, k němuž nám ukázal cestu svým slovem a příkladem až po kříž Kristus. Nemáme také ještě plnou účast na skvělém zdroji milosrdné lásky, který nám on zjevil." (DM 14)

 

"Proto musí církev v každém, a zvláště v současném úseku dějin pokládat za jeden ze svých hlavních úkolů hlásat a uvádět do života tajemství milosrdenství, které nám v nejvyšším stupni bylo zjeveno v Ježíši Kristu. Toto tajemství je nejen pro církev jakožto společenství věřících, ale v jistém smyslu pro všechny lidi pramenem jiného života, než jaký si může zbudovat člověk, vystavený působení trojí žádostivosti. V síle tohoto tajemství nás Kristus vybízí, abychom stále odpouštěli. Kolikrát opakujeme slova modlitby, kterou nás on sám naučil, a prosíme: "A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům", tedy těm, kteří se provinili na nás." (DM 14)

 

"Církev hlásá pravdu o Božím milosrdenství, která byla zjevena v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu, a různými způsoby ji vyznává. Také se sama snaží prokazovat lidem milosrdenství prostřednictvím lidí. Chápe, že v tom je totiž nezbytná podmínka úsilí o "lepší", "lidštější" svět, a to v současnosti i v budoucnosti. Avšak v žádné době, v žádném historickém období, a zvláště v době takového přelomu, jaký prožíváme dnes, nemůže církev zapomínat na snažnou modlitbu, dovolávající se Božího milosrdenství tváří v tvář tak mnohotvárným formám zla, které sužují a ohrožují lidský rod. To je základní právo i povinnost církve žijící v Ježíši Kristu. Její právo a povinnost ve vztahu k Bohu i k lidem. Čím více lidské svědomí, podléhající útokům světského myšlení, ztrácí smysl pro význam slova "milosrdenství", čím více se vzdaluje od Boha, a tedy i od tajemství milosrdenství, tím více má církev právo i povinnost dovolávat se "s naléhavým voláním" Božího milosrdenství. Toto naléhavé volání se týká i církve naší doby, je zaměřeno k Bohu a dovolává se jeho milosrdenství, o němž s jistotou hlásá a vyznává, že se již ukázalo v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu, tedy ve velikonočním tajemství. Toto tajemství v sobě obsahuje nejplnější projevení milosrdenství, totiž té lásky, která je silnější než smrt, silnější než hřích a jakékoliv zlo, lásky, která pozvedá člověka i z nejhlubších pádů a vysvobozuje ho i z největších nebezpečí." (DM 15)

 

"Ve jménu Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, v duchu jeho mesiášského poslání, které trvá v dějinách lidského rodu, pozvedáme svůj hlas v prosbě, aby se v tomto období dějin znovu projevila láska, která je v Otci, aby se skrze Syna a Ducha svatého ukázalo, že je přítomna v dnešním světě a že je silnější než každé zlo: silnější než hřích i smrt. Prosíme o to na přímluvu té, která nepřestává hlásat "milosrdenství od pokolení do pokolení", a také všech těch, na nichž se už dokonale vyplnila slova horského kázání: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství." (DM 15)

 

"Blahoslavení milosrdní, neboť oni dosáhnou milosrdenství (Mt 5, 7). Drahé sestry! Dostaly jste neobyčejné povolání. Kristus, který si mezi vámi vyvolil blahoslavenou Faustynu, vybral si vaši kongregaci na strážce tohoto místa a zároveň vás vyzval k apoštolátu jeho milosrdenství. Prosím vás, ujměte se tohoto díla. Dnešní člověk potřebuje vaše hlásání milosrdenství, potřebuje vaše díla milosrdenství a potřebuje také vaše modlitby o milosrdenství. Nezanedbávejte žádný z těchto rozměrů apoštolátu."

Jan Pavel II.
Krakov-Lagiewniki 7. června 1997

 

"Odevzdávejte budoucím generacím poselství o Božím milosrdenství, kterému se zalíbilo toto místo, a na kterém se zjevilo světu. Na konci dvacátého století je zřejmé, že svět potřebuje toto poselství více než kdykoliv předtím. zaneste ho novému století jako kvas naděje a záruku spásy."

Jan Pavel II.
Krakov-Blonia 15. června 1999

 

"Obracím svůj zrak na Sanktuárium v Lagievnikách a děkuji Bohu, že si vyvolil krakovskou Církev za mimořádného svědka svého milosrdenství. Prosím vás bratři a sestry, zaneste milosrdenství každému, kdo ho potřebuje. Buďte apoštoly Božího milosrdenství. Buďte jimi nyní i v novém tisíciletí. Ať vám Bůh žehná."

Jan Pavel II.
Krakov-Blonia 15. června 1999

 

"Dnes zakouším opravdu velkou radost, že celé Církvi mohu ukázat život a svědectví sestry Faustyny Kowalské jako Boží dar pro dnešní dobu. Boží prozřetelnost zařídila, že život této pokorné dcery polské země byl úplně spojen s dějinami 20. století, které se nedávno skončilo. Kristus jí svěřil své poselství milosrdenství v letech mezi první a druhou světovou válkou. Kdo si pamatuje, kdo byl svědkem a účastníkem událostí těch let a zakusil strašné utrpení, které bylo způsobeno miliónům lidí, ví velmi dobře, jak velmi jsme toto poselství potřebovali.

Ježíš řekl sestře Faustyně: Lidstvo nenalezne pokoj, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství (Dn. 300). Právě polská řeholní sestra se přičinila o to, že toto poselství bude navždy spojeno s 20. stoletím, které uzavírá druhé tisíciletí a je mostem k třetímu. Není to nové poselství, ale můžeme ho považovat za dar mimořádného osvícení, které nám umožňuje lépe prožívat evangelium paschy a nést ho jako paprsek světla našim současníkům.

Co nám přinesou nastávající léta? Jaká bude budoucnost člověka na zemi? Není nám dáno to vědět. je však jisté, že navzdory dalším úspěchům nebudou, bohužel, chybět ani bolestné zkoušky. Ale světlo Božího Milosrdenství, které Bůh chtěl nanovo svěřit světu skrze charisma sestry Faustyny, bude osvětlovat cesty v třetím tisíciletí."

Jan Pavel II.
Řím 30. dubna 2000

 

"Svatořečení sestry Faustyny je mimořádně přesvědčivé. Tímto svatořečením chceme dnes odevzdat poselství milosrdenství novému tisíciletí. Odevzdávám ho všem lidem, aby se učili plně poznávat skutečnou tvář Boha i skutečnou tvář člověka."

Jan Pavel II.
Řím 30. dubna 2000

"Jak velmi potřebuje dnešní svět Boží milosrdenství! Na všech kontinentech se z hlubin lidského utrpení vznáší volání o milosrdenství. Tam, kde vládne nenávist a chuť pomsty, kde válka přináší bolest a smrt nevinným, tam je potřebná milost Božího milosrdenství, která utišuje lidskou mysl, srdce a přináší pokoj. Tam, kde chybí úcta k životu a lidské důstojnosti, tam je potřebná milosrdná Boží láska, neboť v jejím světle vidíme neobyčejnou hodnotu každé lidské bytosti. Svět potřebuje milosrdenství, aby ve světle pravdy byl konec nespravedlnosti.

Proto v tomto sanktuáriu chci dnes slavnostně zasvětit svět Božímu milosrdenství. Činím to s vroucí touhou, aby se poselství o milosrdné Boží lásce, které tu bylo ohlášeno prostřednictvím sestry Faustyny, dostalo ke všem obyvatelům země a naplnilo jejich srdce nadějí. Nechť se toto poselství šíří z tohoto místa do celé naší milované vlasti i do celého světa. Nechť se splní závazná přislíbení Pána Ježíše, že odtud vyjde jiskra, která připraví svět na jeho poslední příchod (srovnej Dn. 1732).

Třeba rozněcovat tuto jiskru Boží milosti. třeba odevzdávat světu oheň milosrdenství. V Božím milosrdenství svět najde pokoj a člověk štěstí! Tuto úlohu svěřuji vám, drazí bratři a sestry, Církvi v Krakově, v Polsku a všem ctitelům Božího Milosrdenství, kteří sem budou přicházet z Polska i z celého světa. Buďte svědky milosrdenství!"

Jan Pavel II.
Krakov 17. srpna 2002

 

"Církev se od svého vzniku hlásí k tajemství kříže a zmrtvýchvstání, učí o Božím milosrdenství, které je zárukou naděje a pramenem spásy člověka. Avšak dnes je vyzvána na to, aby hlásala světu toto poselství. Nemůže tuto úlohu zanechat, když ji k tomu vyzval sám Bůh svědectvím sv. sestry Faustyny.

Vybral si na to naši dobu. Možná proto, že dvacáté století se navzdory očividným úspěchům v mnoha oblastech zvlášť vyznačovalo tajemstvím nepravosti. S dědictvím dobra, ale také zla jsme vstoupili do nového tisíciletí. Před lidstvem se otevírají nové perspektivy rozvoje a zároveň nová nebezpečí. Člověk často žije tak, jakoby Boha nebylo. Přivlastňuje si Stvořitelovo právo zasahovat do tajemství lidského života. Snaží se rozhodovat o jeho bytí, genetickými manipulacemi jeho podobu a nakonec určovat hranici smrti. Odmítáním Božích zákonů a morálních zásad se otevřeně staví proti rodině. Různými způsoby se snaží udusit Boží hlas v lidských srdcích; samého Boha chce udělat velkým nepřítomným v kultuře a společenském vědomí národů. „Tajemství nepravosti“ se ustavičně dostává do světa, v němž žijeme.

Člověk zakouší toto tajemství a prožívá strach z budoucnosti, strach před prázdnotou, před utrpením, zničením. Možná právě proto, svědectvím skromné řeholní sestry z Lagievník, Kristus vstupuje do našich časů, aby jednoznačně poukázal na pramen uspokojení a naděje, který je ve věčném milosrdenství Boha.

Je velmi potřebné, aby jeho poselství o milosrdné lásce zaznělo novou silou. Svět potřebuje tuto lásku. Přišel čas, aby se Kristovo poselství dostalo ke všem. Především k těm, kteří své člověčenství a důstojnost ztrácí v mysterium iniquitatis. Přišel čas, aby poselství o Božím milosrdenství vzbudilo v lidských srdcích naději a stalo se počátkem nové civilizace – civilizace lásky.

Církev chce neúnavně a zaníceně hlásat toto poselství slovem, ale i horlivým praktikováním milosrdenství."

Jan Pavel II.
Krakov 18. srpna 2002